Antonín Reichenauer. A Catalogue of His Works (Rk)

Skladatel

Antonín Reichenauer byl jedním z řady skladatelů působících v Praze v době vrcholícího barokního rozkvětu dvacátých let 18. století. Patřil k virtuosní kapele hraběte Václava Morzina a komponoval pro jezuity, bosé karmelitány a pravděpodobně i další církevní řády zejména na Menším Městě pražském. O popularitě jeho tvorby svědčí množství jeho kompozic, které v roce 1727/28 pořídil pro Pražskou Loretu nový regenschori Konstantin Antonín Taubner, nebo inventář hudební sbírky pražských křižovníků s červenou hvězdou z roku 1737, v němž je Reichenauer jedním z nejhojněji zastoupených pražských skladatelů. Již na konci 18. století však byl Reichenauer v podstatě zapomenut a jeho jméno neproniklo ani do ustáleného hesláře velkých hudebních encyklopedií 19. století. Nově Reichenauera objevil Emilián Trolda, nacionálně zaměřená česká muzikologie jej však dlouho nechávala zcela bez povšimnutí.

O původu skladatele prozatím nejsou známy žádné potvrzené informace. Jeho nejstarší dosud známá stopa pochází ze začátku roku 1722, kdy byl v maltézském kostele Panny Marie pod řetězem na pražské Malé Straně narychlo pokřtěn skladatelův syn. Od té doby poskytují zápisy v pražských matrikách týkající se zejména křtů a úmrtí Reichenauerových dětí nejen informace o osudech skladatelovy rodiny, nýbrž i údaje o jeho bydlištích či o dalších osobnostech pražského (nejen) hudebního světa, s nimiž se skladatel při těchto příležitostech stýkal. Od roku 1723 je skladatel zmiňován jako hudebník hraběte Václava Morzina a o jeho činnosti pro tohoto známého milovníka hudby a jednoho z patronů Antonia Vivaldiho vypovídá též množství účetních záznamů samotného hraběte. Na sklonku roku 1729 se skladatel s rodinou za dosud  nevyjasněných okolností odstěhoval do Jindřichova Hradce, kde se stal varhaníkem proboštského kostela. Po necelém měsíci v této funkci však ve věku pouhých pětatřiceti let zemřel.

Význam skladatele tkví především v tom, že se v jeho případě dochovaly celé segmenty hudební tvorby, které v dílech ostatních komponistů působících v českých zemích dané doby v podstatě neznáme; jedná se především o ansámblovou instrumentální hudbu v čele s virtuosním sólovým koncertem.  Avšak Reichenauerova církevní tvorba poskytuje mimořádnou výpověď o tom, jaká hudba místních tvůrců měla úspěch na kůrech pražských chrámů. Větší skupiny dochovaných pramenů v čele s mimořádným souborem Reichenauerových děl v hudební sbírce pražské katedrály pak vypovídají i o místní provozovací praxi.